Tak už je to tady. Balení mám víceméně za sebou. Už si jen naposledy napustím vanu a naposledy se vyspím a v pondělí 1.2. v 9:00h přijede auto, všechno se naloží a bude to pryč. Celá jedna etapa mého života skončí a začne nová. Pořád se toho bojím a říkám si, že se určitě stane něco díky čemu to všechno bude jinak. Ale asi ne. Asi tentokrát budu skutečně bydlet sama. Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Už zítra budu spát v novém bytě. Za oknem mi budou projíždět vlaky a já je budu moct pozorovat. Vlastně jsem si trošku nevědomky splnila sen. Od dětství mám ráda vlaky a bydlet vedle trati jsem si vždycky přála (a neptejte se proč, prostě se ráda dívám na vlaky). Tady jsem zjistila, že mým nejbližším sousedem je vlak až ve chvíli kdy už byla podepsaná smlouva :)
Pořád se trochu bojím, mám pocit, že je to velký krok. Bydlet sama. Že najednou budu opravdu muset být dospělá. Že všechno budu muset zvládnout sama. Mám strach, že zjistím, že jsem vlastně úplně neschopná.
Původně jsem se strašně těšila, jak budu sama svým pánem a nebudu se muset na nikoho v tom bytě ohlížet a tak, ale nejdnou mám pocit, že to bude šílené. Že zblbnu když budu pořád sama. Sice jsem hodně v práci, ale stejně. Když už budu doma tak tam nebude nikdo na popovídání. Bude to nezvyk. Velký nezvyk.
Zatím jsem, ale ještě pořád ve starém bytě. Obklopená krabicemi a polorozloženým nábytkem, který ani nevím jestli se mi všechen do toho nového bytu vejde :)
A do toho všeho zmatku jdeme ještě večer do divadla. Tedy ne tak úplně. Jdeme s rodiči na La Putyku. Konečně jdou taky naši jednou mezi lidi. HURÁ!
Ale teda ne, že bych se nebála. Ne toho, že tam jdu s rodiči, ale toho, že tam vůbec jdu. Takový vítr jako ve čtvrtek kdy jsem tam byla sama nemám, ale stejně. Setkávání s některými lidmi je zvláštní. Nevím že já si vždycky musím pořídit tak zamotané vztahy. Tak komplikované a nejasné. Ach jo.
