Relax...take it easy!

Na nic jsem se netěšila tolik jako na tenhle víkend. (Snad možná jen na předminulý víkend v Jičíně) I když to znamenalo, vstávat v 5h ráno a kodrcat se hodinu autobusem. Potřebovala jsem odpočinek jako sůl :) Celý týden jsem byla v práci a do toho mi pořád nějak leží v hlavě spousta věcí. A protože si nikde nevyčistím hlavu tak jako na chatě, tak jsem ve čtvrtek naložila maso, došla na nákup a v pátek po práci pelášila domů abych se stihla aspoň trošku sbalit a trošku se vyspala. Kdybych napsala, že se mi podařilo jít spát brzo, tak bych lhala. Nepodařilo. Tak jsem spala asi 5hodin. Kdyby v sobotu ráno jezdily trochu lépe tramvaje, mohla jsem méně spěchat a víc spát, ale boužel. Na Smíchovském nádraží jsem čekala o půl hodiny dřív než byl odjezd autobusu. Ale ještě, že tak, protože tam potom stála fronta jako blázen a já byla díky včasnému příchodu na začátku a měla jsem jisté, že si sednu :)

V 7:09 jsme vyrazili. Plánovaný příjezd do Loutí, kde máme chatu byl v 8:09. A nečekaně jel autobus podle jízdího řádu a já v 8:09 vystupovala na zastávce. Na zádech batoh s třemi lahvemi vody a dvěma lahvemi piva a v ruce svou milovanou obrovskou Oilily tašku plnou jídla a blbostí. Náklad tedy asi 10kg a ještě neprakticky pobalen. Batoh na záda, tašku na rameno a hurá vyšlápnout 2,5km. Máme to k chatičce od zastávky pěkný kousíček. Cesta lesem proběhla klidně, nebylo po dešti a protože bylo brzo nebylo ještě horko. Po asi 40ti minutách jsem stála před chatou a hledala klíče. A už v tu chvíli jsem se cítila báječně. Daleko od Prahy, od shonu, od města. V přírodě. Vytáhla jsem si lehátko, vzala si knížku a asi na dvě hodiny na sluníčku usnula :)
Vpodstatě jsem strávila celý víkend na lehátku na sluníčku s knížkou. Četla jsem první díl trilogie Milénium "Muží, kteří nenávidí ženy" je to teď největší bestseller tak mě zajímalo jaké to je. A je to taková bomba, že jsem se od toho nemohla utrhnout a už čtu druhý díl.
Sobota plynula neskutečně pomalu, asi to bylo tím, že nejsem zvyklá vstávat tak strašně brzy a tak mi pořád přišlo, že už je večer. Odpoledne jsem se byla projít v lese a udělala po hodně dlouhé době pár fotek.
Pokoušela jsem se i jít koupat, ale je to ještě studené :( tedy na můj vkus rozhodně. Vlezla jsem do vody po kolena a víc nic.
Spát jsem šla jako vždycky na chatě neskutečně brzy, už v půl dvanácté jsem ležela v posteli. Unavená sluníčkem, rýmou a kašlem jsem usnula tak tvrdě, že mě neprobudil ani sousedovic alarm, který v noci houkal.
Jestli jsem v sobotu neudělala téměř nic, tak v neděli jsem udělala dvoujnásobné nic. To jsem skutečně už jenom seděla, opalovala se a četla Jeden den Ivana Denisoviče, který jsem našla v knihovně.
Kolem čtvrté hodiny kdy bylo ještě pořád horko a krásně jsem se musela sbalit a vyrazit na autobus. Jediná nevýhoda tohoto druhu dopravy je totiž ta, že k nám jezdí autobus o víkendu jen jednou denně. Když ho člověk nestihne, má smůlu a musí buď stopovat nebo jít pěšky na Novou Rabyň (asi 4km) a doufat, že tamodtud ještě něco pojede.
Já měla, ale štěstí a cestou jsem potkala sousedy co jsou taky z Prahy jako my a dokonce bydlí kousek od našich a ti mi nabídli, že mě svezou autem do Prahy. Takže cestu zpátky jsem měla maximálně komfortní. Místo pocení v autobuse jsem jela pěkně klimatizovaným autíčkem a v Praze byla o hodinu dřív než jsem předpokládala.
Tak jsem se (když už jsem byla na Chodově) rozhodla navštívit rodičovstvo, protože jsem je dlouho neviděla.
V pondělí mě čeká oslava babiččiných 89. narozenin....takže obrovská rodinná akce u strýce na zahradě. To zase bude řečí, že mám barevné vlasy :-D

A teď pár fotek z víkendu, ať vidíte jak jsem se tam měla krásně:

PS: Hlášení o stavu diety

Dnes ráno:
váha: 73,5kg (po dnešních prohřešcích, ale asi nevydrží)
míry:  92 - 85 - 106 (hlavně nezhubnout přes prsa, tolik jsem nikdy neměla :D )

1200 kj není totéž co 1200 kcal !

Naštvala jsem se na svůj velký zadek a rozhodla se, že už se na něj nemůžu dívat. Začala jsem měnit životní styl. Rozhodla jsem se nasadit tvrdý a přísný režim spočívající ve zvýšení pohybu (tedy z toho, že nedělám vůbec nic budu aspoň trošku něco dělat) a hlavně ve změně jídelníčku. Rozhodla jsem se, že 1200 kalorií je to ideální číslo, které když denně pozřu v podobě potravin tak by se moje váha mohla začít hýbat. Místo do McDonalda a k číňanům chodím do BioMarketu a tam si kupuju Cottage a tmavé pečivo. Už se držím 4 dny! Dnes mě, ale při zkoumání internetu (zatímco jsem se nudila v práci, protože lidi nikde, číst se mi nechtělo a obočí už jsem si dávno vytrhala) napadlo se podívat jak to s tím ideálním příjmem kalorií vlastně je. A našla jsem zajímavou věc. Příjem 1200 kcal pokud hubneme je optimální. Odpovídá to přibližně 5040 kj. Jenže já si myslela, že ten příjem má být 1200 kj a tak jsem měla pocit, že vůbec nic nesmím jíst :-D takže jsem teď strávila 4 dny na zelenině :-)) ne, tedy, že by mi to nějak uškodilo :-) Ale od zítřka se možná najím i malinko víc, když teď vím, že informace, že něco má 1000kj neznamená, že po pozření mi naskočí kilo na váze :-)
Snažím se k tomu přidávat pohyb. Chodit hodně pěšky a taky jsem začala běhat. Tedy v úterý jsem byla a vzhledem k tomu, že mě ještě pořád bolí nohy nemám odvahu jít znovu. Ne to ne, ale spíš nebyl čas. Zítra ráno to zkusím. Taky jsem v úterý trošku posilovala. To dnes zopakuju. Tedy hned jak dopíšu tenhle blog.
Taky jsem si dnes v lékárně koupila psyllium. To je vláknina rozpustná ve vodě. Člověk by potom neměl mít hlad a je to prospěšné i různě jinak. Jde o semínka indického jitrocele. (http://www.psyllium.cz)  Jsem na to zvědavá. Snad mě to nezabije. Zatím jsem si koupila jenom 50g balení, stálo jen 38kč, takže když to bude hnus může mě uklidnit, že mi to nezlomilo peněženku :-)

O víkendu se chytám na chatu na Slapy. Sice jen na jednu noc, ale vzhledem k tomu, že nemám páru v jakém stavu to na chatě je tak to asi bude úplně stačit. Myslím, že mě tam čeká nejedna zábavná činnost, např. posekat zahradu kosou :-) nejlepší relax tahle chata...asi si vezmu foťák a udělám si výlet do lesa...

Info:
Pondělní váha 75kg (váženo večer po dni stráveném se zeleninou, jinak to bylo 78kg když jsem normálně jedla jak jsem byla zvyklá). Míry udat nemůžu, neb nemůžu najít metr :-D

Batrachomyomachia

aneb konec příspěvků o událostech posledních dní a návrat k tradičnímu blogování o ničem (nebo bylo tohle o ničem?). Vlastně jsem tenhle blog chtěla úplně původně po dnešní roztržce úplně smazat. Ale bylo by to jen gesto. Proto tu všechno zůstane tak jak je.

Dneska to všechno skončilo. A já z toho nemám žádný pocit. Táhlo se to už asi moc dlouho na to abych brečela, nebo na to abych se vztekala. Vlastně jsem poslední dobou tak otupělá, že to semnou ani nehnulo (víceméně). Zvláštní. Asi jsem od sebe takovouhle reakci nečekala. Mněním se snad v bezcitné stvoření? Podle vší špíny co na mě byla nalita jím jsem už dávno. Prozřela jsem tedy? Sotva. Zamyslím se a změním se? V čem? Člověk je jaký je a změnit se nedokáže. Nikdy. Protože se jeho osobnost formovala v dětství a tam se nejde vrátit.
Kdo je potom vinen? Rodiče? Spolužáci? Kamarádi co nebyli kamarádi a jen si na ně hráli? Opravdoví přátelé? Existují vůbec? Nebo já sama? Kdo ví...třeba se jednou najde někdo kdo mi to vysvětlí a nebo ne a já budu celý život žít v blažené nevědomosti, že nikdo není vinen, že je to jen shoda náhod a okolností. Osud někdo by řekl. Nebo Bůh řekl by jiný. Možná oboje.

Slovo Bůh mi připomíná, že jsem nechutně dlouho nebyla v kostele a že bych to měla napravit. Taky, že bych se měla přihlásit konečně na to náboženství abych se mohla nechat pokřtít. Už jsem to tolikrát chtěla udělat, teď by mohla být vhodná doba.
Bude to asi docela náročné. A teď nemyslím to, že nebudu moct mluvit sprostě, chlastat a kouřit, ale spíš to, že mě mimo jiné čeká asi tak milion a jedna zpověď a já zrovna v tomhle případě nechci lhát. Všude jinde než před Bohem se to dá jakkoliv omluvit, ale u zpovědi (a u soudu) se nelže.

Opustila jsem dneska plurk. Nějak mi tam poslední dobou nebylo příjemně. Proč? Nevím. Prostě proto. Asi se tam zase časem vrátím, až se srovnám a vyřeším si co potřebuju. Bude to brzy? Doufám....Večer si půjdu zaběhat, třeba mi to vyčistí hlavu...

Kdo chce psa bít...

vždyť to znáte. Když prostě se sejdou dva pro které je někdo třetí nežádoucí vždy na něm vidí jen to špatné. Vždycky to tak je. Kdo říká, že ne, tak lže. Teď mám status nežádoucí já. Enyky benyky...občas mám vážně pocit, že v ženském kolektivu to tak funguje. Prostě se hodí los a na koho to padne ten se zrovna pomlouvá. Ten je potom nepřítel č. 1 a za dva měsíce je to zase někdo jiný...mám v živé paměti jak jsme s J. pomlouvaly L. a byla nejzlejší schizofrení magorka na světě. S L. o J. proběhlo to samé. Teď prostě L. a J. jsou největší kámošky, na svých blozích o mě mluví jako o "někom" protože přece nebudou jmenovat aby měly krytá záda. Aby pak vždycky mohly říct, že mluvily o někom jiném a že jsem sebestředná a vztahovačná a že bych si měla uvědomit, že se celý svět netoší jen kolem mě (jejich oblíbená věta, zvláště L.) Místo toho aby si třeba rovnou do nadpisu daly "Martina je svině a nemáme jí rády". Možná by bylo lepší normálně mi to říct, než hrát potutelné internetové hry, psát si blogy a stejně vědět, že se k tomu dostanu, nebo to dokonce psát s vědomím, že se k tomu dostanu a bude to tak nejlepší. Protože se při své povaze urazím a naštvu a ve své dotčenosti se s nimi přestanu bavit.
Pche....kolik nám je? 15? Občas se mi to tak zdá...já si tímhle příspěvkem moc na dospělosti a rozumnosti nepřidávám, uznávám, ale prostě nemůžu nereagovat.

Podle posledního příspěvku L. mám pocit, že strávily polovinu svatby jen tím, že mluvily o tom jak jsem jim ničila život a jak je jim teď dobře když ví co jsem zač a už semnou nemusí být. Že jsem pro ně udělala i spoustu dobrého je zapomenuto. Ale tak je to vždycky....svět se točí dál...budou jiný kamarádky a jiný pomluvy...

Big cleaning of my life

Tak mám zase nové vlasy. Jedna z metod jak odhodit to co bylo a žít zase tak trochu "nový život". Konečně jsem tak nějak pochopila svého kamaráda Lukáše, který si vždycky když má nějaké problémy oholí hlavu dohola. Je to vpodstatě to samé jako s těmi barvami.
V kamarádských vztazích překvapivě nic nového. Jen snad to, že se tak nějak bavíme, ale na svatbu jsem jí nejela. Nevím co bych tam dělala. Pořád jsem nějaká nasraná z pocitu, že už do jejího života nepatřím. Ne proto, že se vdala, ne proto, že je těhotná, ale prostě proto, že už mě tam nechce. Pochopila jsem to asi pozdě, ale aspoň že tak. Když zjistíte, že vaše kamarádka čeká dítě, je asi ve 3.měsíci a všichni okolo to ví a vy se to dozvíte úplně omylem pochopíte hodně. A tak jsem tak nějak pořád nasraná a už ani nechci být, ale nějak mě to neopouští.A tak jsem jí nechtěla kazit její šťastný den a radši zůstala doma.

Ale ještě jeden pocit, mě neopouští a to, že bude i přes tohle všechno dobře. Padl na mě minulý víkend kdy jsem byla v Jičíně u jednoho kamaráda. U chlapíka co by teoreticky mohl být ten pravý, jediný a dokonalý. Takzvaný pan božský (myslím, že kdyby mě slyšel tak mě zabije :> ) Má všechny předpoklady. Hubený, dlouhovlasý, modrooký a o 16 let starší než já. Ale hlavně dospělý a rozumný chlap co ví co od života chce. Aneb chlap co by mě mohl srovnat, abych se už třeba konečně uklidnila a začala se chovat jako dospělá. Věk už na to pomalu mám.
A tak se od návratu snažím dát dohromady, protože vím, že tak jak to je teď, to dál nejde. Mohlo by se mi snadno stát, že se najednou probudím a zjistím, že je mi 30, pořád mám v kuchyni hromadu smradlavého nádobí, všude rozházené oblečení, moje velikost kalhot je 64, nemám maturitu a jediné co mě pravidělně navštěvuje je kocovina a exekutor. A tak jsem začala. Hned v pondělí. Jako bych v tom Jičíně během toho co jsme nachodili asi 20km pochopila, že být dospělá je vlastně docela fajn.
Začla jsem se svým bytem, protože vypadá spíš jako jedová chýše než jako příbytek mladé slečny. Uklidit, vyluxovat a začít se starat o kočky byl základ. Držím se už sedmý den. Nepořádek postupně mizí, kocouři přestali zlobit a jejich záchody jsou denně čisté. Bojuju s nezodpovědností co to dá. Snažím se vařit místo chození do fastfoodů a asi začnu brzo cvičit. Už jsem začla chodit pěšky místo ježdění tramvají, to je první krok k tomu začít se hýbat. V hospodě jsem tenhle týden byla jen dvakrát. Z toho opila jsem se jen jednou. Cigarety jsem stáhla na polovinu. Doma vpodstatě nekouřím a v práci nebo v hospodě se přes půl krabičky nedostanu. Navíc jsem se konečně začla zase zabývat tím co mě baví, takže kromě vaření jsem zase začla šít. Můj dnešní výtvor je naprosto boží punková panenka. Foto dodám hned jak se mi nabije foťák :) ještě jí ušiju šatičky a bude hotová. Potom začnu šít šaty pro sebe. Látku už mám doma. Jestli se povedou tak budou naprosto dokonalý a hlavně to bude moje životní dílo. Potom bych se mohla dát konečně do toho přehozu přes postel, slibuju si ho už pekelně dlouho. Je to taková příjemná terapie.
Taky jsem zase začala hodně číst. Jen co dočtu tu finskou detektivku co mám rozečtenou dám se do knížky o šíleném vrahovi, kterou jsem si půjčila od táty.
Být sama není tak hrozné když si na to člověk zvykne.





PS: Málem bych zapomněla! Taky jsem překopala design blogu. Byla jsem nařčena, že kopíruju něčí blog tím jak ten můj vypadá, tak snad už to teď bude ok. V době když všichni kopírují všechny mi to přijde uhozené, ale budiž. Takhle se mi blog stejně líbí víc, pozadí mi připomíná mé milované Marimekko <3

Goodbye my lover/ goodbye my friend...

Nevím proč v mém životě musí neustále něco končit a něco začínat. Proč musím pořád dělat radikální změny. Ukončovat a začínat kamarádství a podobně. Začínám toho mít pomalu plné zuby.
Procházím teď nějakým divným obdobím. Pořád jsem nemocná (po asi 4 dnech od dobrání antibiotik jsem znovu lehla s horečkami) a do toho jsem pořád v práci a začínám z toho už být vážně unavená. Tak nějak celkově ze všeho. Tak už ani nemám sílu nic řešit.
Dneska mi moje nejlepší kamarádka (tedy já ji za ní 8let považovala) poslala obsáhlý email ve kterém vytáhla většinu starých křivd, které jsme si už dávno vyjasnily a spoustu věcí, které se "nově dozvěděla" z dob, které jsou dávno pryč a ukončila jím naše kamarádství. Ukončila ho zhruba 14dní před svojí svatbou na které mi slibovala jak budu družička a na kterou jsme se společně těšily snad co se známe. A já nemám ani sílu se nějak obhajovat a řešit to. Na jak dlouho by to bylo zase v pořádku? Na jak dlouho by zase předstírala kamarádství? Na dva měsíce? Na půl roku? Za jak dlouho by zase přišla další hádka kvůli úplně stejným věcem? To je beznadějné. A tak jsem to vzdala. Mám i jiné kamarádky (snad).