Zkracuji intervaly. Všimli jste si? Většinou jsem psala o akcích až s odstupem, abych vstřebala zážitky. Někdy to stejně nebylo k ničemu. Tak tentokrát dřív, než po měsíci. Třeba se časem propracuji až k tomu, že to dám do týdne. Uvidíme.
Jsem teď taková lovkyně zážitků. Ono taky o čem by ten život jinak byl. Seděla jsem teď docela dlouho doma na zadku, takže mám najednou pocit, že je potřeba to všechno dohnat. Leze to trošku do peněz, ale volbu jídlo vs. výlet teď momentálně vyhrává spíš výlet. Radši mám k večeři hlad, než bych si odpustila výstavu, koncert, nebo čtení. Nakonec i duševní potravou, jest člověk živ. (Jako bonus to není špatná dieta)
Když jsem tuhle akci plánovala, ještě jsem ani neměla práci. Tak jsem horko těžko potom sháněla volno. Jenže já mám opravdu ráda komiksy a ilustrace a obdivuji lidi co to umí, protože kdyby na komiksy neexistovaly aplikace, nikdy bych, žádné stripy nevytvořila. Dodnes nechápu jak jsem kdysi mohla projít talentovými zkouškami na fotografii na Hellichovce. Jak jsem to zátiší dokázala nakreslit. Ještě v těch nervech tam. Fuj. Takže jsem si to volno vydupala.
Ústí nad Labem je kousek, takže když se ke mně pozvánka na tuhle akci dostala, moc nebylo o čem přemýšlet, za dvě hoďky už člověk stojí před nádražím a to stihl i kafe. Navíc jsem tam nikdy nebyla, vždy jen projížděla na cestě do nebo z Drážďan. A je mnohem zábavnější vzít kecky někam, kde ještě nebyly, než někam odkud už jsou ošmajdané.
Přijela jsem do Ústí už ve čtvrtek v noci. A v pátek se probudila do mlhavého rána. Festival začínal až později odpoledne, tak jsem si naplánovala ještě nějaké zařizování a chtěla si také prohlédnout město.
A musím říct, že můj pohled na něj, se po dni zde stráveném výrazně změnil. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi může dokonce líbit. Měla jsem o něm hlavu plnou předsudků a realita mě mile překvapila. I když samozřejmě je mi jasné, že jsou i čtvrti kde to nebude taková romantika.
Strašně moc mi svou atmosférou připomnělo moje milované Helsinky. Obzvlášť když jsem se, cestou na schůzku courala podél Labe.
Všechno důležité v centru jde obejít pěšky a to mě fakt baví. Dodržela jsem tradici návštěvy Tigeru. Když jsem někde na výletě, vždycky zajdu do Tigeru a něco si tam koupím. Z Brna mám kartáč, z Ústí notýsek na poznámky, z Drážďan razítka atd. Jak stárnu jsem sentimentální a baví mě, jak ve mě tyhle věci probudí nějakou vzpomínku.
Schůzku jsem měla kvůli autu, jak se blíží řidičák, začínám se zajímat co si koupím za posunovadlo. Tohle bylo moc krásné, měla jsem ho vybrané z internetu. Kluci v bazaru byli moc milí a ochotní. Tak uvidíme. Měli i jiná hezká auta. Zatím to byla jen obhlídka, ale je dobré vědět kam má smysl zajít.
Kromě tradice s Tigerem, mám ještě úchylku na kostely. Takže vždy všude kde jsem, lezu do všech kostelů. Řekla bych, že je to už trošku obsese. Tady jsem v kostele byla jen v jednom (nebylo jich víc otevřených) a to v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Krásný pozdně gotický kostel, ač jeho aktuální podoba je především novogotická. Jako bonus jsem se tam seznámila. Takový milý profesor z univerzity. Slovák. Pozvání na oběd jsem s díky odmítla, ale zpětně si říkám, že jsem možná měla jít. Mohla jsem se dozvědět něco zajímavého o chemii a dovysvětlit mu tu shodu podmětu a přísudku, na kterou se mě ptal. Vypadám jako češtinář? Zrovna já a moje hrubky. Co všechno člověk nezažije v Ústí :-)
Když jsem měla už úplně upajdané nožičky a nebylo pořád ještě dost hodin, rezignovala jsem, zakempila v Cafe ve Foyer, kafe, víno, kniha a celé to čekání bylo nějak snesitelnější.
Festival komiksu a ilustrace probíhal ve Veřejném sále Hraničář. Jehož součástí je právě Cafe ve Foyer. A je to přesně ten typ kavárny kde vydržíte sedět klidně celý den a ani si nevšimnete. Teda já rozhodně. Navíc strašně ráda pozoruju lidi. Takže jsem divná holka v koutě co sedí sama, ale většinou se snažím tvářit, že na někoho čekám a on má zpoždění.
Zahájení se posunulo asi o hodinu proti plánu, ale bylo to vesměs zajímavé. Prezentace autorů a jejich tvorby mi dala poznat hned několik zajímavých projektů, které stojí za to sledovat. Ať už je to knihkupectví a galerie XAO, která sídlí kousek ode mě v Praze na Krymské a specializuje se jak jinak než na komiksy, nebo moc zajímavý projekt za kterým stojí partička která si říká True Lovers. Připravují pro Geothe Institut 3D ztvárnění virtuální reality Kafkovy Proměny, kdy si každý bude moci prožít onu pověstnou proměnu v brouka a stát se na chvíli Řehořem Samsou. Potom následoval koncert, nebo řekněme hudební produkce několika, nejen českých DJs. Nemůžu říct, že bych byla vyznavač techno hudby, ale tohle mě fakt bavilo. Dalo se u toho dokonale vypnout a nechat prázdnou hlavu. Prostě tuc tuc, žádné velké přemýšlení. Dobré to bylo.
V sobotu jsem se vzbudila do ještě větší mlhy než v pátek. Chvíli mi trvalo než jsem se dokázala zkulturnit, přece jenom už mi není 20 😃 Svého rozhodnutí jít v keckách jsem velmi rychle litovala. Který blázen chodí v keckách když je venku 0°C ? V Hraničáři jsem si dala kafe, oběd a čekala než začne program. Součástí festivalu bylo i tetovací studio, jsem trošku závislá a už chvíli přemýšlím o tom, že čtyři kousky jsou málo. Jenže já mám všechna tetování s významem. Každé pro mě něco symbolizuje, něco, nebo někoho důležitého. Tak není tak lehké něco vybrat. Zkoumala jsem nabídku motivů a nakonec jsme se do sebe s jedním zamilovaly. Byla to láska na první pohled a na to já u tetování vždycky dám. Tak než začal program, jsem si nechala na ruku zvěčnit pána s patkou co vypadá jako George Harrison ve Žluté ponorce. Pro mě jeden z nejvíc nejoblíbenějších filmů. Sranda je, že slečna tatérka říkala, že to malovala s myšlenkou na nějakou feministickou spisovatelku a že v tom vůbec nevidí chlapa. Ha ha ha. Holt já a chlapi. No comment asi radši, nekonečný příběh. Asi taky trošku obsese.
Blok přednášek začal povídáním o vzniku komiksu a mě najednou přepadl pocit, že umřu nudou. Že to celé odpoledne nedám a že co budu dělat. Flákala jsem se na sociálních sítích a zjistila, že ten stejný den hrají Houpací Koně v nedaleké Bílině. Začala jsem to zkoumat a ukázalo se, že tam s nimi hrají ještě moji oblíbení Lake Malawi. Takže nudit se tady nebo se sebrat a jet na koncert? No asi znáte odpověď. Dvě oblíbený kapely jsou prostě trošku silný argument.
Vykašlala jsem se na komiksy a vydala se do OC Forum shopovat. Rozbila se mi peněženka a umanula jsem si, že novou si koupím právě v Ústí. A podařilo se. Aspoň jsem zabila čas než mi jel vlak. Stihla jsem i bohoslužbu v tom krásném gotickém kostele, který jsem okukovala den předtím. Pak už jen kebab, kafe a hurá do Bíliny.
Když jsem vystoupila v Bílině hned se mi vybavilo, že jsem tam byla před pár lety se svým ex, když jsme byli u jeho babičky v Chomutově nebo kde. A taky že tehdy pršelo. Dneska taky pršelo. Možná proto se mi to vybavilo. Vydala jsem se hledat kulturní centrum. Nejdřív jsem chvíli bloudila, potom měla pocit, že jdu až někam na konec světa, ale nakonec jsem to šťastně objevila.
Hned za dveřmi jsem se srazila s Jirkou Imlaufem, zpěvákem Houpacích Koní, pozdravili jsme se, bylo milé vidět, že nedělá, že mě nezná, to není u muzikantů úplně běžné. Na pódiu už začínala první kapela a tak jsem se vydala do sálu. Pardubická skupina Sabrage. To bylo pro mě celkem milé překvapení, protože jejich zpěváka znám už dobrých 13 let. Svět je malý a o náhody v něm není nouze.
Hudebně mě to docela bavilo. Akorát je cítit, že Julián nikdy nepřekročil svůj obdiv k Chinaski a tak se vydal stylově podobným směrem. Ale třeba song Mamahotel mi dokonce zůstal v hlavě. Je to taková milá lokální kapela. A nebo prostě nedokážu být objektivní, protože jsem Juliana (jako tisíce jiných holek) před těmi 13 lety platonicky milovala a dodnes si pamatuji, jak jsme se potkali na Chinaski v šatně kapely a pak na after party a jaký to pro mě, v těch 15 které mi tehdy byly, byl zážitek.
Po krátké přestavbě pódia, naladění a zvukovce se do toho opřeli Houpací koně. A musím říct, že jim to vážně šlape. Skvěle nazvučené, perfektně odehrané. Byla jsem úplně nadšená. Zase nová atmosféra jejich písní. To mě na nich fakt hodně baví. Jak jedna písnička, dokáže znít mnoha způsoby. Z desky tak čistě a propracovaně. Intimně v solo podání zpěváka Jirky Imlaufa a nebo jako nářez když hraje celá kapela live. Chvílemi jsem měla pocit, že až skončí tenhle koncert, skončí svět, protože všechnu jeho energii vycucne tahle partička pro svou show. Nemám slov. Byla jsem na hodně koncertech, na hodně kapelách a Houpací Koně jednoznačně řadím do TOP zážitků. Záměrně nepíšu top 10, protože by bylo těžké ty různé koncerty nějak seřadit, jen přesně vím, které byly zážitkem a navždy si je uchovám v srdci.
Po další krátké pauze došlo konečně i na Lake Malawi. Oni jsou skvělí. Už jako Charlie Straight mě bavili. Jsou to takoví mladí chlapečci, ale naživo jim to skvěle funguje. Na jejich koncertě se člověku vůbec nechce věřit, že je to česká kapela. Mají zvuk britských kytarovek. To já můžu. Jejich desku Surrounded by Light (když už ji konečně mají) mám tak ohranou, že kdyby to byla kazeta, už by se dávno přetrhla. Vzhledem ke komorní atmosféře, která pro nepříliš vysokou návštěvnost akce panovala zahráli kluci i akusticky. Jen tak s kytarou a bez mikrofonu. Zpěvák Albert Černý má hlas, že žádný mikrofon ani nepotřebuje. Je málo mladých kapel co mě nějak osloví, spíš poslouchám starou dobrou klasiku, ale Lake Malawi jsou kapela s budoucností a ještě o nich uslyšíme.
Takže další super zážitek, další TOP koncert. Byla velká škoda, že se bílinští nevydali na koncert těchhle tří kapel, protože to opravdu stálo za to. Nabilo mě to energií pro několik dalších dní a všechny tři kapely si ráda zopakuji znovu i samostatně. Dokonce mi i přestala být zima na nohy. Tak dobré to bylo. Kecky byly spokojené.
V neděli jsem si ráno sehnala kafe a šupajdila na vlak směr Praha. Jo, muset v neděli do práce je hnus, obzvlášť, když by člověk radši vstřebával zážitky z vydařeného víkendu, Praha mě uvítala sluncem. Evidentně mělo počasí stejně dobrou náladu jako já a tak jsem se s úsměvem na tváři vydala vstříc tvrdé realitě všedních dní.
Žádné komentáře:
Okomentovat