Dnes poprvé dvě písničky, přestože jsem se tomu snažila vyhýbat a vybrat vždycky jen jednu (jinak bych na každý den měla aspoň pět songů :) )
středa 31. března 2010
úterý 30. března 2010
Day 8 & Day 9
Nějak nestíhám...pořád jsem jenom v práci a tam se mi nechce psát blog. Tak tedy včerejší a dnešní song dohromady.
Day 08 – A song that you can dance to
Day 09 – A song that makes you fall asleep
Day 08 – A song that you can dance to
Day 09 – A song that makes you fall asleep
neděle 28. března 2010
Day 07 – A song that reminds you of a certain event
Hlavně se mě proboha nikdo neptejte jakou akci mi to připomíná :)) ale bylo to vtipné :))
sobota 27. března 2010
pátek 26. března 2010
Day 05 – A song that reminds you of someone
Zvláštní, že tahle písnička vyšla zrovna na dnešek, protože jsem se před chvílí dívala na jeho fotky a uvědomila jsem si, že i když bych to nechtěla zpátky tak mi občas chybí...
Hudba? Hudba!
Ten Plurk mě jednou zabije, vždycky tam někdo přijde s nějakým plánem a já zatoužím se zapojit :) momentálně probíhají hudební blogy :) to se mi líbí, neb hudbu poslouchám pořád a neustále a nedokázala bych bez ní žít...a tak i když trochu opožděně se přidávám.
V průběhu 20ti dní se tu objeví 20 písniček. Každná pod určitou indicií.
Day 01 – Your favorite song
Day 02 – Your least favorite song
Day 03 – A song that makes you happy
Day 04 – A song that makes you sad
Day 05 – A song that reminds you of someone
Day 06 – A song that reminds of you of somewhere
Day 07 – A song that reminds you of a certain event
Day 08 – A song that you can dance to
Day 09 – A song that makes you fall asleep
Day 10 – A song from your favorite band
Day 11 – A song that no one would expect you to love
Day 12 – A song that describes you
Day 13 – A song from your favorite album
Day 14 – A song that you listen to when you’re angry
Day 15 – A song that you listen to when you’re happy
Day 16 – A song that you listen to when you’re sad
Day 17 – A song that you want to play at your wedding
Day 18 – A song that you want to play at your funeral
Day 19 – A song that makes you laugh
Day 20 – Your favorite song at this time last year
jelikož se zapojuju se skoro týdením spožděním, první čtyři písničky přidávám naráz :)
Day 01 – Your favorite song
Day 02 – Your least favorite song
Day 03 – A song that makes you happy
Day 04 – A song that makes you sad
V průběhu 20ti dní se tu objeví 20 písniček. Každná pod určitou indicií.
Day 01 – Your favorite song
Day 02 – Your least favorite song
Day 03 – A song that makes you happy
Day 04 – A song that makes you sad
Day 05 – A song that reminds you of someone
Day 06 – A song that reminds of you of somewhere
Day 07 – A song that reminds you of a certain event
Day 08 – A song that you can dance to
Day 09 – A song that makes you fall asleep
Day 10 – A song from your favorite band
Day 11 – A song that no one would expect you to love
Day 12 – A song that describes you
Day 13 – A song from your favorite album
Day 14 – A song that you listen to when you’re angry
Day 15 – A song that you listen to when you’re happy
Day 16 – A song that you listen to when you’re sad
Day 17 – A song that you want to play at your wedding
Day 18 – A song that you want to play at your funeral
Day 19 – A song that makes you laugh
Day 20 – Your favorite song at this time last year
jelikož se zapojuju se skoro týdením spožděním, první čtyři písničky přidávám naráz :)
Day 01 – Your favorite song
Day 02 – Your least favorite song
Day 03 – A song that makes you happy
Day 04 – A song that makes you sad
sobota 6. března 2010
O přátelství...
Dlouho jsem nic nepsala, asi proto, že se toho dělo tolik, že jsem ani nevěděla co sem dřív napsat. Nebo zda to sem vůbec psát. Přijít o kamarádku je vždycky takové zvláštní. Obzvlášť když je to hodně dobrá kamarádka a vy byste to od ní nečekali. Párkrát v životě už mě to potkalo.
Vzpomínám si, že moje první nejlepší kamarádka Tereza byla opravdu velká svině. Jenže já byla malá a naivní a pořád jsem jí věřila i když jsem věděla, že to chodí po tajnu říkat holkám co mě nesnáší. Děti prostě umí být hodně zlé. Byla to taky jediná kamarádka, které jsem se za zradu pomstila. A dnes už vím, že to bylo zbytečné. Jí to sice ublížilo, ale já z toho nakonec vyšla mnohem hůř.
Když jsem potom potkala Ivu, věřila jsem, že mám nejlepší kamarádku na celý život. Scházely jsme se dál i po základce a to co většinu kamarádství ze ZŠ ukončí(tedy přechod na střední) se nás nedotklo. Když jsem se v 18ti odstěhovala od rodičů, Iva se semnou přestala najednou bavit. Možná vím proč, ale rozhodně mi to tehdy mohla říct a ne jen přestat reagovat na smsky. Myslím, že mě to dodnes mrzí, že jsme si o tom normálně nepromluvily a skončilo to takhle z ničeho nic.
Když jsem v létě 2008 potkala Lenku nikdy by mě nenapadlo, že bude mojí nejlepší kamarádkou. Byla to fajn holka, ale mimopražská a byly jsme v kontaktu víc přes net než v reálu. Tak těžko vzniká něco hlubšího. Pak se stalo milión věcí, my se skamarádili a ani ne rok na to co jsme se poznaly už Lenka bydlela u nás v bytě a my se jí snažily pomoct aby to v té Praze neměla tak těžké, protože víme že to není žádná sranda. Tohle město má prostě moc ostré zoubky.
Stalo se toho hodně, zůstaly jsme samy v bytě, zažily jsme můj nejvážnější vztah, zažily jsme pár zásadních rozchodů, pár průserů a taky pár hádek. Ani nevím kdy a proč to začalo. Ale začly jsme se hádat nějak z ostra. Mluvit o rozestěhování a o podobných věcech. Začly jsme na sebe být docela hnusné řekla bych. Potom se to všechno nějak urovnalo. My si ujasnily, že jsou to malichernosti a že být kamarádky je víc a že se to dá nějak přežít. Asi 14dní všechno fungovalo normálně. A potom najednou ze dne na den se semnou přestala bavit. Stejně jako tehdy Iva. Jen u Ivy aspoň tuším proč. Lenka ani nenaznačila.
Hodně jsem o tom přemýšlela a pořád o tom přemýšlím. Co tak strašného jsem jí provedla, že semnou přestala komunikovat. Vymazala si mě z přátel na FB, dala výpověď v práci kde jsme obě dělaly...já osobně bych něco takového udělala po něčem opravdu zásadím...nevím neumím si představit co by mi kdo musel provést abych takhle extrémně spálila mosty. Přebrat chlapa? To jsem přece Lence neudělala, byla to ona kdo začal spát s mým bývalým milencem (on trvá na tom abych ho tak nazývala, já ho považovala za přítele). Okrást mě o velký peníze? Poslední co bych měla potřebu udělat kamarádce, navíc to je věc, která se dá vysvětlit a nějakým způsobem vyřešit. Chodit a pomlouvat, přebírat kamarády a snažit se aby se semnou nikdo nebavil? To už by asi důvod byl ;)...jenže, jsem taková svině, že bych něco takovýho dělala? Nikdy jsem se o ní s nikým z našich mnoha společných přátel nebavila. Nebo jen úplně minimálně. A spíš to bylo vyslovení mého názoru než abych říkala něco jako "už se s ní nebavte, je úplně blbá" to je věc kterou bych nikdy neudělala. Zažila jsem si toho sama dost na základce a nikomu bych to nepřála. Jsme dospělí, každý má vlastní názor a má právo ho říct, protože máme svobodu slova.
Tak nevím co jsem provedla. Jen se bojím, aby se mi za to NĚCO co já nevím co je, nechtěla mstít, ale doufám a pevně věřím, že taková není. I když to co udělala teď jsem od ní taky nečekala...
V závěru chci napsat, že v průběhu všech těchhle věcí jsem měla někoho kdo mě držel nad vodou a kdo mi pomáhal. Opravdového přítele. Spíš tedy přítelkyni. Jsem a navěky budu vděčná za to, že jí mám, protože jinak bych se už dávno zbláznila.
Poznaly jsme se už v průběhu ZŠ. V květnu 2002. Znaly jsme se vlastně jen z chatu Chinaski. Nikdy v životě by mě tehdy nenapadlo, že to všechno dopadne tak jak to dopadlo. Nikdy jsme se moc nevídaly, spíš jsme si psaly. ICQ, maily, chaty. Vídaly jsme se na koncertech. Pamatuju si jako včera na to když jsme se asi po roce potkaly na chatu a ona mi napsala jen tak "zítra se vdávám, ale je to tajemství nikdo to neví" i když jsme se vídaly málo a málo jsme se znaly, měly jsme k sobě hodně otevřený vztah a věřily si. Všechno to potom začalo až tím, že mě Jana natáhla na dětský tábor vařit. Po 14ti dnech v jedné kuchyni (a také nejedné hádce) jsem se staly spíš přítelkyněmi než kamarádkami. Potom jsme spolu dva a půl roku bydlely. Zažily miliony věcí. Tisíce hádek (i opravdu drsných hádek, kdy létalo nádobí a předměty), jednou jsme se dokonce popraly :) Několikrát se nám podařilo si vyměnit partnery. Přebrat si partnery. Vlastně se naše přátelství skládá tak z poloviny z hnusáren a z poloviny z hezkých věcí. Ale nějak jsme o tom všem vždycky uměly mluvit, uměly jsme si říct co se děje. Ne třeba hned, ale po naléhání, nebo za týden. Vždycky se to potom urovnalo. Pár měsícu jsme spolu dokonce nemluvily, ale nikdy jsme nepálily mosty...i přes to, že jsme si mnohokrát opravdu ublížily a některé věci věřím, že si nikdy neodpustíme...i přesto všechno se máme pořád rády (a nebo to umíme krásně předstírat :)) )
Vzpomínám si, že moje první nejlepší kamarádka Tereza byla opravdu velká svině. Jenže já byla malá a naivní a pořád jsem jí věřila i když jsem věděla, že to chodí po tajnu říkat holkám co mě nesnáší. Děti prostě umí být hodně zlé. Byla to taky jediná kamarádka, které jsem se za zradu pomstila. A dnes už vím, že to bylo zbytečné. Jí to sice ublížilo, ale já z toho nakonec vyšla mnohem hůř.
Když jsem potom potkala Ivu, věřila jsem, že mám nejlepší kamarádku na celý život. Scházely jsme se dál i po základce a to co většinu kamarádství ze ZŠ ukončí(tedy přechod na střední) se nás nedotklo. Když jsem se v 18ti odstěhovala od rodičů, Iva se semnou přestala najednou bavit. Možná vím proč, ale rozhodně mi to tehdy mohla říct a ne jen přestat reagovat na smsky. Myslím, že mě to dodnes mrzí, že jsme si o tom normálně nepromluvily a skončilo to takhle z ničeho nic.
Když jsem v létě 2008 potkala Lenku nikdy by mě nenapadlo, že bude mojí nejlepší kamarádkou. Byla to fajn holka, ale mimopražská a byly jsme v kontaktu víc přes net než v reálu. Tak těžko vzniká něco hlubšího. Pak se stalo milión věcí, my se skamarádili a ani ne rok na to co jsme se poznaly už Lenka bydlela u nás v bytě a my se jí snažily pomoct aby to v té Praze neměla tak těžké, protože víme že to není žádná sranda. Tohle město má prostě moc ostré zoubky.
Stalo se toho hodně, zůstaly jsme samy v bytě, zažily jsme můj nejvážnější vztah, zažily jsme pár zásadních rozchodů, pár průserů a taky pár hádek. Ani nevím kdy a proč to začalo. Ale začly jsme se hádat nějak z ostra. Mluvit o rozestěhování a o podobných věcech. Začly jsme na sebe být docela hnusné řekla bych. Potom se to všechno nějak urovnalo. My si ujasnily, že jsou to malichernosti a že být kamarádky je víc a že se to dá nějak přežít. Asi 14dní všechno fungovalo normálně. A potom najednou ze dne na den se semnou přestala bavit. Stejně jako tehdy Iva. Jen u Ivy aspoň tuším proč. Lenka ani nenaznačila.
Hodně jsem o tom přemýšlela a pořád o tom přemýšlím. Co tak strašného jsem jí provedla, že semnou přestala komunikovat. Vymazala si mě z přátel na FB, dala výpověď v práci kde jsme obě dělaly...já osobně bych něco takového udělala po něčem opravdu zásadím...nevím neumím si představit co by mi kdo musel provést abych takhle extrémně spálila mosty. Přebrat chlapa? To jsem přece Lence neudělala, byla to ona kdo začal spát s mým bývalým milencem (on trvá na tom abych ho tak nazývala, já ho považovala za přítele). Okrást mě o velký peníze? Poslední co bych měla potřebu udělat kamarádce, navíc to je věc, která se dá vysvětlit a nějakým způsobem vyřešit. Chodit a pomlouvat, přebírat kamarády a snažit se aby se semnou nikdo nebavil? To už by asi důvod byl ;)...jenže, jsem taková svině, že bych něco takovýho dělala? Nikdy jsem se o ní s nikým z našich mnoha společných přátel nebavila. Nebo jen úplně minimálně. A spíš to bylo vyslovení mého názoru než abych říkala něco jako "už se s ní nebavte, je úplně blbá" to je věc kterou bych nikdy neudělala. Zažila jsem si toho sama dost na základce a nikomu bych to nepřála. Jsme dospělí, každý má vlastní názor a má právo ho říct, protože máme svobodu slova.
Tak nevím co jsem provedla. Jen se bojím, aby se mi za to NĚCO co já nevím co je, nechtěla mstít, ale doufám a pevně věřím, že taková není. I když to co udělala teď jsem od ní taky nečekala...
V závěru chci napsat, že v průběhu všech těchhle věcí jsem měla někoho kdo mě držel nad vodou a kdo mi pomáhal. Opravdového přítele. Spíš tedy přítelkyni. Jsem a navěky budu vděčná za to, že jí mám, protože jinak bych se už dávno zbláznila.
Poznaly jsme se už v průběhu ZŠ. V květnu 2002. Znaly jsme se vlastně jen z chatu Chinaski. Nikdy v životě by mě tehdy nenapadlo, že to všechno dopadne tak jak to dopadlo. Nikdy jsme se moc nevídaly, spíš jsme si psaly. ICQ, maily, chaty. Vídaly jsme se na koncertech. Pamatuju si jako včera na to když jsme se asi po roce potkaly na chatu a ona mi napsala jen tak "zítra se vdávám, ale je to tajemství nikdo to neví" i když jsme se vídaly málo a málo jsme se znaly, měly jsme k sobě hodně otevřený vztah a věřily si. Všechno to potom začalo až tím, že mě Jana natáhla na dětský tábor vařit. Po 14ti dnech v jedné kuchyni (a také nejedné hádce) jsem se staly spíš přítelkyněmi než kamarádkami. Potom jsme spolu dva a půl roku bydlely. Zažily miliony věcí. Tisíce hádek (i opravdu drsných hádek, kdy létalo nádobí a předměty), jednou jsme se dokonce popraly :) Několikrát se nám podařilo si vyměnit partnery. Přebrat si partnery. Vlastně se naše přátelství skládá tak z poloviny z hnusáren a z poloviny z hezkých věcí. Ale nějak jsme o tom všem vždycky uměly mluvit, uměly jsme si říct co se děje. Ne třeba hned, ale po naléhání, nebo za týden. Vždycky se to potom urovnalo. Pár měsícu jsme spolu dokonce nemluvily, ale nikdy jsme nepálily mosty...i přes to, že jsme si mnohokrát opravdu ublížily a některé věci věřím, že si nikdy neodpustíme...i přesto všechno se máme pořád rády (a nebo to umíme krásně předstírat :)) )
Janino děkuju ti za všechno :-*
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)