A je to tady, už zase sedám k počítači s pocitem, že je čas psát blog. A tentokrát asi skutečně ano.
Začíná nová etapa mého života. Budu bydlet sama. Zítra zavolám makléři a domluvím si podpis smlouvy. Bude to velký krok, ale já vím, že jsem na něj připravená. Na konci ledna to všechno prokukne. Zabalit, přestěhovat, zorganizovat, vybalit. Bude to spousta práce, ale já se těším. Moc se těším. Moje malé 2+1. Moje malé království.
Dlouho jsem přemýšlela jestli to opravdu chci, jestli je to skutečně to po čem toužím. Vracet se každý den do prázdného bytu. Dnes jsem také přišla do prázdného bytu. Spolubydlící je na několik dní pryč. A byl to zvláštní pocit. Jsem už asi dost stará na to abych to zvládla, protože mi to přišlo naprosto přirozené. Udělala jsem několik automatických činností jako vždy když přijdu do prázdného bytu a pochopila, že dokud nebudu bydlet úplně sama, nikdy nebudu na 100% dospělá. Ta maximální zodpovědnost, která tím vzniká je nedocenitelná. Najednou nemůže člověk nic na nikoho přehodit. Je neumyté nádobí? Špinavá vana? Fajn, musíte jít a udělat to, protože najednou není nikdo koho by to náhodou mohlo napadnout a vy to nemuseli dělat.
Mám 4 kočky. Už nebudu moct od dveří po cestě do práce zavolat "nakrm je, díky" a zabouchnout...budu muset vstát o 10minut dřív a nakrmit. Budu na všechno sama. Když to zvládnu, bude to důkaz mé dospělosti, mé samostatnosti. Když to nezvládnu? Bude to důkaz toho, že moji rodiče mají pravdu. Že nejsem dospělá.
Žádné komentáře:
Okomentovat