A je tady zase, ten kníratý měsíc - listopad. A s ním 100% podzim. Sychravé, mokré počasí. Po ránu tma, mlha a zima. Ta horší půlka podzimu, ta ve které den co den čekáte, že už začne padat sníh. Že ráno vykouknete z okna a bude tam bílo a vy si s dětskou radostí budete moci říct "těším se na Vánoce" protože vám najednou bude připadat mnohem reálnější, že už se to blíží. A pak vám dojde, že Vánoce rovná se Silvestr a fakt, že zase budete o rok starší.Podzim a následně konec roku je pro mě vždy těžké období. Je brzy tma a mě přepadají deprese. Všechny všední činnosti mi najednou připadají mnohem namáhavější než jindy během roku a tak nic nestíhám a to mě uvádí do ještě hlubší deprese, že jsem marná bytost, co nedokáže ani vytřít podlahu. Vedle toho je pro mě konec roku vždy i obdobím bilancování a uvažování nad rokem budoucím. A letos je pro mě listopad i měsícem změn, novinek a překvapivého postavení před fakt, že už vážně před dospělostí neuteču.
Posledních pár let jsem si až příliš zvykla hledat řešení problémů ať velkých či malých u cizích lidí. Tedy abych byla přesná u Janiny. Ať už jsem nevěděla jestli hnědé nebo černé boty, nebo jestli si koupit jen 10 vajec nebo celé plato, nebo jestli se vrátit k bývalému nebo se na to vykašlat, vždycky jsem se ptala co mám dělat. Zlenivěla jsem hledat vlastní řešení. Letos mi začala odpovídat "je to tvůj život" a mě to nehorázně štvalo a moc jsem nechápala proč mi nemůže normálně říct tak to udělej takhle a takhle. Možná proto, že bych asi měla mít vlastní hlavu.
Teď spolu nemluvíme, nebo ona se mnou, nebo já s ní, to je celkem jedno. Prostě terapie držením huby jak ráda říkám. Tak uvidíme k čemu to bude. Chybí mi, ale asi je to tak správně. Možná je čas jít dál, mít jiné kamarádky a jiné přátele, možná je to to, co se mi snažila poslední roky naznačit a já to neviděla, nebo je to možná jen moje podzimní deprese, která v tom vidí něco hlubšího než malou holčičí hádku kvůli špatně pochopené větě v chatu. Ale je to pro mě obrovská změna, ten "rádiový klid" kdy nemám celý den v práci v ruce mobil a nevisím na viberu a tlachám :-)
Další velká změna se kterou se sžívám je ten můj vztah. Představte si dva lidi, oba zarytí sólový hráči a snaží se dát dohromady. Je to docela prča a myslím, že ještě bude. Předělala jsem ložnici, udělala místo ve skříni, obětovala svou 2x2m peřinu za větší pohodlí pod dvěma dekami a nechala udělat druhé klíče od bytu a snažím se psychicky připravit na fakt, že mě asi brzy nebude štvát jen jeho kartáček v koupelně, kvůli kterému nemůžu používat kelímek na kloktání, ale jeho věci po celém mém krásném bytě, že se budeme hádat na co se budeme dívat v televizi, že už nikdy nebudu svobodně přepínat jak se mi zachce a hlavně, že tu už nikdy nebude uklizeno i svůj bordel mám problém zvládnout, natož ještě cizí do toho :-) Nicméně jsem se rozhodla, že pokud zase začne o společném bydlení o kterém mluví snad od první vteřiny co se scházíme, tak řeknu ano. Známe se už tolik let, že se to ani nedá počítat jako začátek. Je to spíš jako pokračování po reklamě nebo tak něco.
V nějakém dalším příspěvku vás poinformuji o tom jak to jde, kolik vážím a měřím a jak a jestli vůbec cvičím :-)
Pozadí je nový vzor ze zimní kolekce Marimekko. Protože já tu firmu prostě miluju <3 a děkuji tímto Markétce, že mi lásku k ní připomněla ;-)
Příště už zase více fotek a méně slov.
Mějte se famfárově
V.
Nemáš za co ♥ ;)
OdpovědětVymazat