úterý 22. června 2010

Batrachomyomachia

aneb konec příspěvků o událostech posledních dní a návrat k tradičnímu blogování o ničem (nebo bylo tohle o ničem?). Vlastně jsem tenhle blog chtěla úplně původně po dnešní roztržce úplně smazat. Ale bylo by to jen gesto. Proto tu všechno zůstane tak jak je.


Dneska to všechno skončilo. A já z toho nemám žádný pocit. Táhlo se to už asi moc dlouho na to abych brečela, nebo na to abych se vztekala. Vlastně jsem poslední dobou tak otupělá, že to semnou ani nehnulo (víceméně). Zvláštní. Asi jsem od sebe takovouhle reakci nečekala. Mněním se snad v bezcitné stvoření? Podle vší špíny co na mě byla nalita jím jsem už dávno. Prozřela jsem tedy? Sotva. Zamyslím se a změním se? V čem? Člověk je jaký je a změnit se nedokáže. Nikdy. Protože se jeho osobnost formovala v dětství a tam se nejde vrátit.
Kdo je potom vinen? Rodiče? Spolužáci? Kamarádi co nebyli kamarádi a jen si na ně hráli? Opravdoví přátelé? Existují vůbec? Nebo já sama? Kdo ví...třeba se jednou najde někdo kdo mi to vysvětlí a nebo ne a já budu celý život žít v blažené nevědomosti, že nikdo není vinen, že je to jen shoda náhod a okolností. Osud někdo by řekl. Nebo Bůh řekl by jiný. Možná oboje.

Slovo Bůh mi připomíná, že jsem nechutně dlouho nebyla v kostele a že bych to měla napravit. Taky, že bych se měla přihlásit konečně na to náboženství abych se mohla nechat pokřtít. Už jsem to tolikrát chtěla udělat, teď by mohla být vhodná doba.
Bude to asi docela náročné. A teď nemyslím to, že nebudu moct mluvit sprostě, chlastat a kouřit, ale spíš to, že mě mimo jiné čeká asi tak milion a jedna zpověď a já zrovna v tomhle případě nechci lhát. Všude jinde než před Bohem se to dá jakkoliv omluvit, ale u zpovědi (a u soudu) se nelže.

Opustila jsem dneska plurk. Nějak mi tam poslední dobou nebylo příjemně. Proč? Nevím. Prostě proto. Asi se tam zase časem vrátím, až se srovnám a vyřeším si co potřebuju. Bude to brzy? Doufám....Večer si půjdu zaběhat, třeba mi to vyčistí hlavu...

Žádné komentáře:

Okomentovat