Jak jsem předesílala na konci posledního článku o městě, které neexistuje. Jiná pohádka je tady. Když už jsem byla v tom kulturním rozletu, rozhodla jsem se kromě lásky k hudbě a čtení, podpořit ještě lásku k poezii a ke Slovensku. Slovenština je prostě sexy jazyk a tak člověk klidně ujede 600 km aby si nějakou slovenskou poezii poslechl.
Jo uvědomovala jsem si ten paradox celé situace, že jsem se zrovna rozešla se Slovákem co mi psal básně a jeho básně byly jeden z důvodů proč jsem ho opustila, ale doufala jsem, že tady pod Tatrami, v kruté vysokohorské krajině žádné řeči o lásce nehrozí. I když musím říct, že ta poslední báseň co mi napsal a dal když jsem ho opouštěla byla hezká, abych ho jen nepomlouvala. Je to hodnej kluk i když trochu psycho.
Ale zpátky do pohádky...
Z Brna, s kocovinou, která se i přes kafe a cheesburger začínala solidně rozjíždět jsem vyrazila vstříc slovenskému dobrodružství.
Miluju vlaky, fakt je zbožňuju, celý život s nima jezdím, protože můj žaludek nemá rád autobusy. Kam jde jenom trošku jet vlakem, jedu vlakem. Jediné místo kam jezdím autobusem je Taize a to prostě odtrpím těch 16h sjetá lékama. ALE! 2h ve vlaku s kocovinou, přeběh v Bratislavě, protože zpoždění a potom další 3h v rychlíku, přestup na náhradní autobusovou dopravu, protože výluka a pak zase zpátky do vlaku...to jsem teda fakt nemilovala. A můj žaludek na ten autobus křičel něco hodně sprostého a bylo štěstí, že ho nikdo neslyšel.
Když jsem vystoupila v Bánské Bystrici (dál už jen BB, moc dlouhej název, zlatý Brno) bylo pěkně hnusný počasí. Zima, poprchávalo. V posledním vlaku jsem potkala Jirku Imlaufa, který tady na té akci také hrál a překvapivě jel stejným vlakem. Vypadal asi tak stejně čerstvě jako já. Holt i umělci mají kocoviny. Nicméně mě zachránil, protože mi nešly mapy (mrchy) a tak mi našel cestu k hotelu. Milej chlap. Hodnej. U muzikanta divný.
Hotel jsem díky tomu našla. Penzion Moyzes, super místo. Kdyby jste někdy byly v BB doporučuji vřele. Rezervovala jsem přes booking.com a absolutní spokojenost. Strašně milá paní, krásný, čistý, voňavý pokoj. Hned u náměstí a cena lidská. Co víc si přát.
Vyměnila jsem svý kožený boty zas za ty ošmajdaný kecky a honem hledat Literárnu baštu. Bloudila jsem, chvíli. Zatracený mapy fakt. Hlavně, že jsem našla hned 3 kebaby.
Dorazila jsem když první autor už byl v plné diskuzi. Vykašlala jsem se na autora a šla shánět něco k jídlu. A pití. Došlo mi, že ta kocovina neskončí, dokud jí nezabiju tím stejným čím jsem jí způsobila. Ještě, že jsem taková protřelá alkoholička a vím co dělat. Takže víno, tousty. Cajk. Autor akorát začal číst.
Zásadní chybou tohohle festivalu bylo, že byl strašně užvaněný. Víc se s autory diskutovalo, než že oni četli. S ohledem na to jak mizerně četli, to docela chápu. Jediný opravdu zajímavý autor, který uměl svou práci i prodat byl člověk působící pod jménem Agda B. Pain. Ten píše fakt zajímavé, i když trochu psycho věci. Navíc má fakt dobrý přednes a to dost umocňuje atmosféru, která z jeho věcí čiší.
Čítal zo svojej knihy Pästiarsky list a bola to taká bomba, že som si až na zadok sadla. Akože super to bolo. Také surové a prísne. Fakt ma to dostalo. Měla jsem si tu knihu koupit. Dost toho zpětně lituju. (Na 1/4 Slovenku, mi to slovensky moc nepíše, pardon).
Potom bylo hocijaké vyhlášení cen, takže zase spousta povídání, nebyla jsem u toho, šla jsem radši na cigáro. (Kouřím moc, vím to, přestávám už 15 let. Není to in, ale to já nejsem celá.)
Potom přišla hudební část. Začalo to Jirkou Imlaufem, který měl drobně pozměněný set, proti Brnu, takže to ani pro mě nebyla nuda. I na mikrofon mu to jde. Lidí víc než v Brně. Prostor fungoval skvěle. Otlučený stěny a k tomu ty trošku depresivní texty o trošku depresivním Ústí. Super. Ta kniha Ústí hlavně se kterou tyhle akce Jiří objíždí, mě baví. Baví mě styl jakým je to napsaný a baví mě, že umí číst. To je fakt dneska hrozně vzácný a já jako dítě, týrané celou základní školu tím, že jako jediné umělo číst nahlas, mám pro tohle slabost.
Než se nachystala další performance, stihla jsem dvě cigára a celý víno. Fakt jsem byla unavená, ale tohle mě zajímalo i když performance, nejsou můj šálek ani kávy, ani čaje.
Erik Šimšík: Čabajka a iné údeniny to je něco co jsem teda tady u nás neviděla. Ale já toho holt ve svým věku asi ještě neviděla hodně. Bylo to tak zvláštně crazy, až to vlastně bylo dobrý.
Fotit to nešlo. Tma jak v pytli. Natočit na video mě to nenapadlo. Ale našla jsem na YT nějaký jiný záznam, tak kdo by toužil zjistit o co jde tak zde:
Do zvuků elektrické kytary, případně baskytary četl básně. Měl na sobě neskutečné sako z flitrů a na záda mu svítil projektor a tak to od těch trblietek házelo prasiatka všade kadě. Zajímavé to bylo. Jen opravdu špatně nazvučené, což byla velká škoda.
Potom jsem ovšem odpadla. Na baru jsem potkala podobně zničeného "koně" a shodli jsme se, že dneska bez párty. Takže hotel a spát. Dobrý plán. 20 už nám není ani jednomu. Ha-ha-ha... (nevím kdy se mi to stalo, ale fakt už mi není 20...smutný příběh, nevím jestli se s tím kdy smířím)
V neděli mega dlouhá cesta domů. Z Prahy chodili zprávy o vichřici. Otec mi neustále psal co všechno poletuje u nich na sídlišti. Internet se plnil informacemi o zastavených vlakových tratích. Viděla jsem se jak umřu někde v Kútech, kde jsme 2 hodiny čekali než uvolní trať, opraví trakci a uhasí stromy. Velké dobrodružství. Jednou vyjedu na Slovensko a hned prírodná katastrofa. Ok, už nikdy nepřijedu, já to znamení chápu. Nemám opouštět Čechy, protože jak tu nejsem, hned lítají stromy vzduchem. Taky aby to tu člověk pořád hlídal.
Dostala jsem kafe, asi za focení. Fakt je ten chlap milej. Šokující. Takže překvapení č.7 ne všichni muzikanti jsou hajzlové. Takže mi konečně jednou někdo zaplatil za fotku. Heh. Ne. Vždy jsem to dělala z lásky a pro lásku (k focení samozřejmě - foťák není cesta do kapelní postele i když si to fakt hodně lidí myslí. Proč je mi záhadou.) a ne pro peníze. Proto mě to nikdy neživilo, protože láska složenky neplatí.
Domů jsem nakonec dojela o 4h později než byl plán. Že nedám večerní kostel v Praze mi došlo už v Brně. Měla jsem jít ráno v BB. Jenže já byla líná a radši dýl spala. Tak snad mi to projednou tam nahoře projde, že nebudu mít v neděli čárku. Bylo to poprvé od křtu. Přimhouřený boží oko, co?
Ale jinak super. Houpací koně dobrý. To si někdy dám i jako celou kapelu. Musím víc na tyhle divný hipsta-intošský akce chodit i v Praze. Je to tak nějak můj šálek kávy. Kdo by to byl do mě řekl.
Někdy? Hnedle v Bílině.
OdpovědětVymazat