Tři a půl měsíce...uf...jestli tohle ještě někdo budete číst tak máte zřejmě svatou trpělivost. A já před vámi smekám a nekonečně děkuji za přízeň. Moc se omlouvám i když vím, že to dělám pořád a tak už to asi trochu ztratilo na váze. Pokusím se nějak stručně shrnout proč jsem vlastně tak dlouho nic nepsala a potom snad začnu psát pravidelně (ha-ha-ha).Naposledy jsem psala na konci ledna, v únoru přišlo vysvědčení a já na sebe byla pyšná jako nikdy. Měla jsem nejlepší známky od 7.třídy ZŠ :-D Což mi přijde dost neuvěřitelné a moc nechápu jak se mi to podařilo, ale jsem strašně ráda, že podařilo.
Skončila jsem v práci v pekařství a na Valentýna nastupovala na nové místo do obchodu s oblečením. Tolik jsem se těšila. Všechno bylo tak nějak krásné, práce mě bavila, byla najednou úplně radost chodit do práce. Pořád jsem něco dělala a vlastně ani neměla čas si sednout a něco napsat. Najednou jsem měla i chuť dělat něco na bytě a nejen to, po dlouhé době jsem měla chuť žit. Chodila jsem si kupovat jídlo do Marks&Spencer a cítila se jako bohyně.
3.března to skončilo jako když seknete sekerou. Přišla jsem do práce na odpolední směnu a čekala mě výpověď. Bez nějakého zásadnějšího důvodu, prostě se prý na to nehodím. WTF? o_O
A začal nesnesitelný kolotoč obvolávání účtáren a zařizování kolem pracáku a podpory. Jenom na registraci na ÚP jsem čekala 3 hodiny!!! Peklo je jen sauna. Ale dobře to dopadlo, podporu mi přiklepli a zdravotní pojištění za mě ochotně platí. Bohu díky.
Ztráta zaměstnání na mě měla fatální následky. Nejdřív jsem byla v depresi. Asi 72 h jsem prakticky nic nejedla a jen tupě zírala před sebe nebo do PC. Jako by to můj mozek vůbec nedokázal vstřebat. Hledat nové místo jsem vůbec nebyla schopná. Nespala jsem vůbec a nebo naopak celý den. Jako bych najednou nevěděla co se životem. Všechno špatně. Potom se to trošku zlepšilo a já začala aspoň dělat na bytě, protože jsem si říkala, že když už mám takovou spoustu volného času, musím ho nějak využít.
Březen uplynul ani nevím jak, počasí se pořád tvářilo, že je prosinec a já po měsíci povalování začala i když stále s pocitem marnosti aspoň trošku odpovídat na inzeráty.
Přišel duben a s ním narozeniny. Zase o rok víc. 24. UF. To znamená že za rok už mi úplně smrtelně vážně bude táhnout na 30 a nijak se z toho nevykecám. Upekla jsem si nejvíc nejhustší a nejlepčejší punčový dort podle receptu z knihy Romana Vaňka a snažila se nezbláznit. Můj život se změnil ve stále se opakující věci a témata. Hledání práce, řešení nedostatku peněz, dělání na bytě, přijímání negativních reakcí na inzeráty, diskuze s matkou, spánek, deprese, pocit marnosti, hledání práce...a tak pořád dokola. Táta měl narozeniny. Oslavili jsme je v překvapivém poklidu. 58. Někdy mě děsí kolik už mu je. Strašně se snažím si nepřipouštět, že tu jednou nebude, ale jak mám teď babičku v DS (domově seniorů) tak se smrt najednou stala tak nějak reálnější věcí. Asi fakt stárnu když si začínám uvědomovat takovéhle věci.
Duben utekl, šla jsem na jeden pohovor, přišla první podpora. Nic víc, nic míň.
Květen, měsíc lásky. Za čtyři dny jsem přečetla 50 odstínů šedi a 50 odstínů temnoty a začala zase toužit po lásce (a ano taky sexu). Po roce a čtvrt. Ani nevím jestli mám těm knihám být vděčná nebo ne :-) ale taky jsem se u těch knih hodně bavila a zamilovala si pojem "vnitřní bohyně" protože to dokonale vystihuje tu puberťačku uvnitř mě co se probouzí k životu jen když se zamiluju :-)
Květen je v plném proudu, mě se pořád ještě střídá dobrá a pekelná nálada, ale snažím se na tom pracovat tak snad už bude dobře. Nebo aspoň líp než je teď :-) Jednou to přece musí skončit, ne?
Na závěr aspoň jedna chlubící fotka...můj narozeninový dortík :))
Žádné komentáře:
Okomentovat