pondělí 5. června 2017

Běhej Lesy Karlštejn 27.5.2017


Tak moc se mi tam tentokrát nechtělo až to nakonec bylo úplně skvělý... Tak to ale v životě většinou chodí. Do Brdů jsem se těšila, trénovala a připravovala se a závod sám potom stál za prd. Vůbec se mi nechtělo znovu vyběhnout, po fotkách které jsem viděla jsem upadla do depresí z toho jak vypadám a zašila se doma. A opravdu 6 týdnů nevyběhla. Ani jednou. Takže se mi logicky na Karlštejn nechtělo. Jenže startovné zaplacené, předpověď dobrá a všem jsem kolem vyprávěla jak běžím, takže muset říct, že jsem se na to vyprdla, protože jsem tlusté líné prase, se mému egu přičilo. Tak jsem nakonec jela. Sama. Poprvé.

A všechno to nějak fungovalo dobře. Vlakem pěkně do Karlštejna, odtamtud kyvadlovou dopravou do Mořiny a pak kousek do zázemí. Značení darebný, ale na to už jsem jaksi na seriálu Běhej Lesy zvyklá. Do startu skoro dvě hodiny. Tak jsem vystála frontu na startovní číslo, frontu na záchod, podívala se jak startují hustý sexy kluci na 19km. Protáhla se, koukla jak startujou ty hustší na mém závodu a začala jsem se řadit úplně na konec pelotonu a chystala se na start. Dvě hodiny utekly jako nic.
Zapnout aplikace, sluchátka zamotat do podprsenky, všechny věci mám už nacvičený. Ignorovat divný pohledy okolí. Jo jsem tlustá a co má být, vy taky běžíte v druhým koridoru tak nebudete asi nejlepší. Výstřel a start. Běžím, pomalu, ale říkám si, že aspoň prvních 5 min bych měla dát. Po třech to vzdávám. Zase je za startem kopec a to teda ne. Kopec je čím dál prudší až nakonec jdou úplně všichni. Sotva se plazíme, svítí na nás sluníčko a mě do ucha (protože na závodech zásadně kvůli bezpečnosti nemám obě sluchátka) hraje nová deska Chinaski a já doufám, že mě to nakopne a ono to nějak nefunguje, protože je 40°C a ten kopec je fakt jak výstup na Sněžku. Hodinky mi na ruce pípají moc vysokou tepovku a to sotva jdu. Takže se první kilometry spíš plazím než jdu. Na vrcholu konečně rovina a les, takže stín, rozběhnu se. Držím indiána 1:30+0:30 a docela to jde. Občas mě někdo předběhne, pak přijde seběh z kopce, v tom jsem dobrá a předběhnu zase já je. A tak se tak jako chvíli předbíháme když je to z kopce a plazíme když je to do kopce. A do kopce je to skoro pořád. Chvost se ukazuje jako ideální místo pro můj (ne)běh. Nikam se neženu. Přijela jsem se kochat, je čím. Příroda krásná, běží se i kolem hradu.
Točí se mi hlava a začíná mi být špatně. Občerstvovačka na 4 km je mi spásou (aspoň si to myslím). Dva ionťáky, voda, meloun a dál. Kopec. Má asi 2 km. Propadám panice, že brzo omdlím. Kolem 6 km zvažuju zavolání zdravotníka. A přemýšlím jak bych popsala svoje místo. Jdu dál. Na příštím občerstvení za 2 km zdravotník bude. Třeba se to nějak vstřebá. Vůbec se nepotím a otékají mi ruce. Snažím se nemyslet na to, že jsem to podělala s množstvím vody které jsem měla vypít a nevypila. Jdu. Pomalu, ale jdu. A je mi to jedno. Jsem ráda, že vůbec žiju. Kolem probíhají hubení kluci z devatenáctky a jejich sexy lýtka mizí na obzoru. Taky takhle jednou poběžíš, když to dneska přežiješ. Chlácholím sama sebe a jdu dál. Pořád ještě se najdou tací co se plazí za mnou, takže na to nejsem úplně nejhůř. Organizátoři podél trati se nás snaží povzbuzovat, v mém případě ovšem marně, vím, že když se rozběhnu tak upadnu. Míjím všechny fotografy v tak darebném stavu, že mám jistotu, že z tohohle závodu, žádný tlustý fotky mít nebudu. Plazícího se hrocha nikdo nefotí. Díky bohu. Přichází 8 km, občerstvení a seběh do lomu Amerika. Kvůli tomu tu jsem. Na to se nejvíc těším. Na občerstvovačce, se zastavuju, protahuju, piju. Jeden, druhý iont, voda, meloun. Chvíli se tam procházím až je mi najednou líp a cesta dál je z kopce, tak si říkám že to nějak dám. Dokonce se i rozeběhnu a nakonec je to všechno najednou dobrý a do lomu přibíhám celkem svěží. Krize zažehnána. Taky už tolik nesvítí. Do lomu se probíhá jeskyní, kde je tma a chladno. Je to strašně z kopce a já se bojím, že nahoru to nedám, ale je to příjemné osvěžení.
Dole v lomu na nás čeká překvapení. Indiáni. Takoví ti co stojí na Andělu, prodávají korálky a hrají ty svoje odrhovačky.


Normálně mi lezou na nervy, ale tady jsou fantastickou podporou. Usmívají se na nás, mávají, hrají a krásně se to tam hodí. Je to přece Amerika. Lom je nádherný, voda čistá, dokonale modrá. Zážitek k nezaplacení. Otočka na konci a zase zpátky. Nahoru jdu. Nejsem sebevrah. Jeskyní se prakticky proplazím a když potom přijde klesání směrem k cíli, vím, že už to uběhnu, že už tam za chvíli budu. Koukám na ruku kde běží čas a není to tak zlý. V cíli si dokonce jsem ochotná plácnout s fandícími dětmi, až takovou radost mám. Je mi skvěle. Dala jsem to. Cílový čas 1:49:44 to je rozhodně hodně dobré vzhledem k profilu trati a k tomu, že jsem 4 km opravdu striktně šla. To je o moc lepší než jsem čekala. Končím 1109. z 1152. běžců. Takže se našli ještě větší šneci :-) Silná postarší blondýna co mě pořád musela předbíhat a tak trochu jsme spolu celou dobu závodily, končí hluboko za mnou. To má moje ego škodolibou radost :-D

Doma nakonec po zveřejnění fotek nacházím jeden záznam z lomu. Jsem tlustá jako dva vepři a docela chápu, že na mě vždy ostatní tak blbě čumí. I když by mi měli spíš fandit, protože je přece fajn, že i s takovým zadkem mám snahu se hýbat. A tak přísahám, že příští rok si dám Karlštejn znovu, ale tentokrát už bez zadku...a z 1.koridoru :-)



Žádné komentáře:

Okomentovat